Válka o červeného medvěda

Rumuni nás přijali velmi srdečně, dali nám ubytování a občerstvení. Vzpomínám si na rumunského generála, který plakal, když okolo něho defilovaly naše dva prapory pěchoty, prapor StOS, dělostřelecký oddíl, rota obrněných aut a dvě autokolony. Opakoval jen: „Toto není poražená armáda...“
Velitel praporu Stráže obrany státu Chust pplk. Antonín Zeman

Nejlepší bojovou hodnotu a uvědomění měly na Slovensku jednotky, které se vracely z bojů na Podkarpatské Rusi. Nezapomenu nikdy, jak ranění, ležící v horečce na nosítkách schovávali u sebe zbraně, nebo jak jim je sestry přibalovaly do obvazů. Byl to nezapomenutelný pohled na tyto ustupující bojové jednotky, rozbité, unavené, špinavé, ale přece nadšené, že aspoň chvíli mohly bojovat...
S nimi přišly i ženy četníků, finančníků a vojáků, narychlo ustrojené, většinou v kalhotách a s malými zavazadly. Dovedly však stejně hrdě nésti osud svých druhů bojovníků.
Do protektorátu přicházející skupiny z této oblasti tvořily již organizační zárodky odboje. Poznaly, kdo je uvědomělým vlastencem a kdo projevil vojenské vlastnosti v odhodlání nepřijmout vnucenou situaci...
Kpt.gšt. Karel Steiner, 17. pěší divize v Prešově

Příběh vysoké morálky českých vojáků z března 1939, nezlomených na Podkarpatské Rusi při útoku maďarské armády odtržením Slovenska ani německou okupací zbytku českých zemí, zůstával dlouhá léta zakryt mlhou zapomnění či alespoň falešných mýtů. K jeho serióznímu zpracování nejprve bránilo šest let nacistické okupace, a když byl tento úkol na konci roku 1946 svěřen historikům Vojenského historického ústavu, rázně jejich práci přerušil únor 1948.
Po patnácti letech mlčení se pokusil opět otevřít pro veřejnost tento příběh historik Ota Holub (1930 – 1992). On i jeho mladší následovníci, včetně autora této knihy, se museli při nedostatku archivních materiálů opírat především o vzpomínky pamětníků. Jazyková bariéra vedla také k ignorování maďarských pramenů. Teprve jejich konfrontace spolu s náhodným objevem zapomenutých tzv. dodatečných válečných deníků útvarů 12. divize generála Olega Svátka (popraveného v roce 1941 nacisty) umožnila tuto velice zajímavou kapitolu dějin českého vojenství posunout výrazně dále a jednomu ze současných pracovníků Vojenského historického ústavu dovolil začít splácen vnucený dluh jeho předchůdců.